Africké (ne)soustřeďko-1 díl

19. února 2007 v 18:16 | Skye |  -> Vaše príbehy
A je tu další léto. Jasně,ríkáte si, to je supr, ale až na to, že každé léto jezdíme na soustředění. Ach jo, my bysme se radši někde u moře učily surfovat a místo toho jedem až do Příbrami hrát tenis a běhat tribuny (abyste rozumněli: schody na fotbalové tribuně, několikrát za sebou a co nejrychlejc).
Nechce se mi tam jet. Říkám si, že kdybych se sekla a prostě řekla že nejedu, tak přece oni nemůžou nic dělat...Jenže mi okamžitě dojde, že ten týden po takovém výstupu by byl má největší noční můra, kterou bych dosti pravděpodobně taky nemusela přežít. A tak se s těžkým srdcem a neméně težkou sportovní tažkou plnou oblečení a osušek odbelhám za Áďou do auta a vyrážíme směr Praha, kde na nás čeká autobus do pekla - pardon, Příbrami...
Celou cestu je ticho, ani rádio nehraje. Taťka mlčenlivě řídí, mamka se na sedadle spolujezdce smutně dívá dopředu. Tak je aspoň čas představit nás: já se jmenuju Bára. Je mi 16, mam delší blond vlasy a modrý oči. No a pak je tu má ségra Áďa. Je jí 13, má taky delší blonďatý vlasy a modrý oči a je tak trochu praštěná. Ne že já bych nebyla, ale ona dokáže vždycky vymyslet nějaký střelenosti.
Sakra, už jsme v Praze, hlesnu v duchu. Teď už skoro vidim to parkoviště - ale počkat, támhle je přece letiště! Sakra, proč stavíme zrovna tady? A to už vystupujem, vyndaváme tašky z kufru a taťka nás vede směrem k jednomu letadlu. Áďa se tváří stejně zmateně jako já. "Tak děcka, malá změna plánu." otočí se k nám táta. "Letos jsme si řekli, že uděláme malou změnu - letíte na prázdniny do luxusního hotelu v Maroku!" "Cože?!" nevěřím svým uším, ale to už na mě skáče radostně hulákající ségra. "Páni, díky!" pochopim i já a valim se na rodiče. "Tak honem, nebo vám to uletí!" mírní nás taťka a já vidim, že se usmívá. Naše vůbec první cesta letadlem! To bude žůžo, říkám si.
Cesta naštěstí proběhla dobře - bez bouřek, teroristů a s prázdnými pytlíky na zvracení. Na malém letišťátku se nás ujme milá paní a zavede nás do hotelu. Teda řeknu vám, tomuhle se říká luxus. Obří hotel s bazénem krytým i venkovním, hernou, minikinem, jídelnou, tělocvičnou a jsou tu taky tenisový kurty. "Paráda!" vykřikne ségra, hodí tašku na zlatý vozík a peláší po schodech nahoru do pokoje. Já ji následuju. Dohodnem se, že zkoumat město půjdem až zejtra a svalíme se na postel.
A jak jsme si řekli, tak jsme taky udělaly. Ráno se vydáváme prozkoumat, kde jsme se to ocitly. "Je to tu fakticky pěkný." řekne Áďa a já s ní musím souhlasit. Malé městečko uprostřed suché země, které si tu žije svým vlastním, pokojným životem. Většinu obyvatelstva tvoří opálení, veselí dědové a babičky, kteří si přes den něco kutí a večer se, jak jsme později zjistily, scházejí u kořalky a povídají drbou. Domků tu moc není - většinou jsou obytné, taky je tu samožřejmě také spousta kavárniček, několik obchodů a také pár nehorázně páchnoucích domů, jakoby celých ověšených sítěmi, což jsme usoudily, že jsou rybárny. Jak jdeme ulicí, všimnu si, že je tu také obchod pro surfaře! A jelikož se ségra zasekne o krámě s knížkami, postavičkami a tak, jdu očíhnout ten ráj. Opatrně vlezu dovnitř. Napravo jsou vyrovnané surfy, vepředu pult a za ním dvěře do další místnosti oddělené korálky. No a u toho pultu čeká nějaký kluk. Jakmile vejdu, bleskurychle se otočí, koukne na mě, ale hned zase zpátky, jako by se na mě vůbec nepodíval. Vykulim oči - ach ta moje slabost pro blonďáky! Vtom zpoza těch korálku vyleze usměvavý chlápek s černými vlasy a světlým melírem a tak se s ním ten kluk začne bavit. A já mám v tu chvíli v hlavě 1000 myšlenek, takže trochu vařim a tudíž ani nevnímám co říkají. Z toho mě vytrhne naštvané zaklení kluka. Otočí se a odchází. Muž za pultem se tedy otočí ke mně a anglicky se zeptá: "Co to bude, ségra?" a zazubí se. Jenže já zazmatkuju a česky pravim: "No, já...já jenom - " vykoktám a radši prchám pryč.
Na ulici stojí ten pěknej kluk a píše sms. Otočí se, zaklapne mobil a rozchází se. Týjo, asi to tu bude zábavnější než se zdálo, pomyslím si a pak - nevim co mě to napadlo, ale jímám se pronásledovat toho kluka. Zahnu za roh, za další a pak se schovám za stěnu domu. Vyhlídnu - kde je? No a vtom se objeví za mnou! Vylekaně zdvihnu obočí. "Ahoj." pozdravim a světácky si strčim ruce do kapes. "Nazdar." odpoví a přeměří si mě. Nakrčím čelo: "Ty jsi tu na prázdninách?" "Jak se to vezme." Chvilka ticha. "Tak zatim." rozloučí se. Chvilku zaraženě zůstanu stát - on se potutelně usmál?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Skye Skye | E-mail | Web | 20. února 2007 v 17:39 | Reagovat

Jé, má FF už tu je=) A první komentář jsem já sama....=)

2 ¨Klára ¨Klára | 25. března 2007 v 18:23 | Reagovat

Mrkni na můj blog mám tam taky ff  http:/weloveus5.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama