Africké (ne)soustřeďko-2 díl

19. února 2007 v 18:20 | Skye |  -> Vaše príbehy
Blonďák se rozloučí. Chvilku zaraženě zůstanu stát - on se potutelně usmál?
Znovu vejdu do surf krámu a teď už anglicky pravím: "Zdar brácho. Omlouvám se za to předtim, to bylo dost blbý. Já se jen chtěla kouknout dovnitř. Já totiž totálně miluju surfing - až na to, že jsem na surfu v životě nestála." Chlapík za pultem se usměje. "Pohodový. Ale říkám ti ségra - to se naučíš! Tohle je na učení to nejlepší místo - je tu klídek." "Díkes brácho." usměju se taky a odcházím.
Dojdu zpátky ke krámu, kde jsem opustila ségru. Právě vychází ven, s dosti podivným výrazem a mizející rudou barvou z obličeje. V náruči drží obrovskou knihu o pirátech. "Cože, ty utrácíš naše peníze hned první den? A ještě za tak obrovskou knihu?!" vyčtu jí. Upře na mě oči:"Ne tak docela." A tak ji chytnu kolem ramen a společně odcházíme k hotelu. Zalezeme do našeho pokoje, zařízeného v marockém stylu, s velikým oknem s lehounkým tyrkysovým závěsem, a svalíme se na naši dvojpostel.
Ráno se probudim celá zamotaná do prostěradla. Navíc už je dost pozdě, a tak ségře navrhnu, že se půjdeme nasnídat do nějaké kavárny. A tak teď sedíme u mrňavého proutěného stolku, pijeme koktejl s mlékem, kokosem a ananasem a kecáme. Vtom kolem projde parta pěti kluků, hlavy dohromady, o něčem diskutujou a zahnou k moři. "Ježišikriste." otočí ségra hlavu zpátky. Já mezi nimi rozpoznávám svého blonďáka. Pak mi dojde ta Ádina věta: "Počkat, ty je znáš?" "Jen jednoho." vyleze z ní. "Tak mluv." "Představ si: stojim v krámě, čtu si knihu a v domnění, že jsi vedle mě, se ptám: co to znamená "dej sai-led akros d sea..." šťouchnu do tebe. Otočim se - a to nejsi ty! Nějakej kluk! Vykoktám, že jsem si myslela, že je to moje ségra. On nadzdvihne obočí a zmateně se zeptá: "Your - sister?" a ukáže na sebe. No, já zrudnu, ale on mi koupí tu knížku..." "No dobrý, to vysvětluje ten tvůj rudej obličej." skomentuju to, ale o své příhodě radši pomlčím.
Potom se jdeme koupat. Písečná pláž, tyrkysové moře - prostě ráj! A my si to maximálně užíváme. Tak to vidíte - já, která na sluníčku vždycky zrudnu, se teď přes poledne smažim na africké pláži....Ségra samozřejmě začíná hnědnout. Když se zvedneme, pravim, že nutně musím jít někam do stínu, nejlépe dovnitř. Takže odpoledne strávíme prozkoumáváním hotelu. Je sice úžasný, ale nedokážu se ubránit myšlence, že mě to tu brzo přestane bavit. Nakonec si zalezeme do pokoje, kde se připravujeme na večer, protože se chystáme jít ven. Na programu je tedy lakování nehtů, složitý výběr tílka - znáte to=).
Večer tedy s novými, perleťovými nehty, ve volánkovém topu, v kraťasech a obrovském bílém klobouku vyrážím. Ségra je taky nastrojená - pískové tílko, zelená sukýnka. Jak tak jdeme, zjišťujeme, že v městečku je také pár turistů - většinou velice bohatí manželé středního věku, kteří se tu snaží odpočinout si a taky se pořád nehádat. Ale nevěřili byste tomu, kdo tu je - kluci! Těch pět poděsů, co jsme je viděly ráno. Jeden na nás civí (děsně nenápadně), pak si "můj" blonďák všimne svého civějícího kumpána, otočí se na nás, ale hned zas zpátky. Pak mu nejspíš dojde, kdo to je, a otočí se znovu. Vysoký hnědovlasý kluk roztáhne ruce a s úsměvem od ucha k uchu zavolá: "Hola, senoritas!" "Ahoj holky." přeložim ségře a ona dodá, že tohle by ještě zvládla. "Hola chicos! Qué tal?" zahulákám na ně. "Muy bien." zní odpověď. "Bien. A tady končí má znalost špániny." dodávám anglicky. Všichni se usmívaj. Seděj na lavičce, ti co se nevejdou na obrovskym květináči. Tak se k nim přidáme. Vysoký kluk všechny představí: já se jmenuju Jay, tohle je Mikel, Izzy, a tyhle dvě trdla jsou Chris a Richie." "Já jsem Bára a tohle je má segra Áďa." představím na oplátku nás. Ségra přitom dělá, že toho druhého blonďáka vůbec nevidí.
Zjišťujeme, že kluci tu jsou "na odreagování". Ale od čeho, to zatím úspěšně tají. Tak či tak, skvěle se s nima povídá. Všichni jsou strašně střelený - a taky hezký!=) Jenom má komunikace s tím, kterým bych chtěla nejvíc, trochu vázne. Je to divný, předtim se tvářil jako mistr světa se sebevědomím až nad hlavu a najednou je z něj tohle.
Večer příjemně ubýhá. Nakonec každá odcházíme se dvěma kornouty mrzliny v rukou - kluci nás totiž pozvali na zmrzku, ale nemohli se dohodnout, kdo zaplatí, a tak každej koupil jeden kopeček pro každou z nás.
Jdeme spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 http://www.release.estranky.cz/ http://www.release.estranky.cz/ | Web | 19. února 2007 v 18:22 | Reagovat

http://www.release.estranky.cz/

2 saba saba | 11. března 2007 v 19:09 | Reagovat

to je sladkeeee

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama